Je Česko velmocí? Minimálně houbařskou ano. I když Češi nejsou jediní „pročesávači“ lesů na světě, v takovém měřítku jako u nás nikde jinde sběr neuvidíte. Může za to jednak tradice, o které mnozí mluví jako o národním sportu a pak liberální přístup státu k sběru samotnému. Málokdo asi tuší existenci platného zákona, usměrňujícího sbírání hub větným významem „ jen pro vlastní spotřebu“.

Prodávat kloboučky na noze kamkoli, notabene do výkupen dle litery zmiňované legislativy přípustné tedy není. Nutno však podotknout, že naprostá většina českých košíkářských nadšenců nechodí plnit košík na kšeft, ale pro sebe a své blízké. Do lesa za „lovem“ hříbků, babek či klouzků vyráží také například na Slovensku, v Polsku, Rumunsku, Rusku nebo v zemích Skandinávie. Dokonce i v Rakousku či Německu se najdou podobní milovníci. Ale pozor, zdaleka ne ve všech zemích platí v rámci této činnosti benevolence jako u nás, což ve svém důsledku znamená regulaci povoleného množství.

Chlouba na sítích

Je trochu paradoxem, že větší množství lidí v lesích, tedy ve veskrze reálném prostředí, má na svědomí prostor virtuální. Ano, značný nárůst hledačů lze přičíst i internetu. Zejména na sociálních sítích vznikají různé houbařské spolky a skupiny příznačně jako houby po dešti. Všelijaké diskuze a hlavně sdílení fotografií „úlovků“ je fenoménem sezóny. Nikdy dříve neběhalo v kapradí tolik lidí s mobilem v ruce. Hříbeček či bedlu pěkně „vyblejsknout“ nejlépe v „selfíčkovém módu“ a šup s tím na síť, „lajky“ zaručeny.     
      

Odborníci

Dá se říct, že mykology větší zájem o předmět jejich znalostí těší. Nicméně i v jejich řadách se samozřejmě najdou tací, kteří jsou v takovém elánu střídmější, respektive reagují na tento trend střízlivěji. Ostatně „houbaři“ vyčnívající z davu například sběrem do igelitky to schytávají kritikou i od svých kolegů. Zda oprávněně či nikoliv necháme na každém z Vás.