Ano, za prvními motocykly a automobily se na cestách prášilo, ať to bylo v městech či na vesnicích. Povrch cesty tvořila udusaná hlína a kamení, pokud je déšť a jarní tání neproměnily v bahno s loužemi. Uvádí se, že pražský magistrát se v období léta snažil svým obyvatelům zpříjemnit procházky městem. A to tím, že bude kropit některé ulice právě kvůli letnímu prašnému povrchu. Ale proti tomu byli motocyklisté, právě na vzniklém pokropeném prašném povrchu vzniklo bláto, a to se jejich strojům klouzalo a poté i padalo.

Starost o dobrou kvalitu cest tedy vozovek byl v Čechách důležitý. Už v roce 1909 jsme měli 6000 km silnic, u vozidel byly doporučené pneumatiky vyrobené z pryže, u stavby silnic se počítalo s tím, že jejich šířka bude nejméně šest metrů a měly tam být vybudované i odtoky vody. Také bylo stanoveno největší zatížení, aby nevznikaly vyježděné koleje na povrchu vozovky. Hovořilo se už v té době dokonce i o tom, jak silnice ovlivňují životnost vozidel. A již tehdy bylo zavedeno používání čtyř mezinárodně uznaných dopravních značek, upozornění na stružky, na zatáčky, křižovatky a na železniční přejezdy. Značky měly průměr 0,7 m, modrý podklad a bílý symbol, měly být umístěné 250 metrů před překážku.

Cestáři v polovině 19. století

Podle dokumentů cestáři v průměru strávili na silnici každý týden 60 hodin. A pokud bylo třeba, tak i více. Jak vypadal jejich pracovní den? Ráno v šest hodin naložil cestář do koleček nářadí, jako lopatu, špic, tlouk na kameny, motyku. Těmito nástroji shraboval bahno, prach a upravoval poškozený povrch. Pokud byl nemocný, musel za sebe najít náhradu, kterou také sám zaplatil.

Zavedení parních válců

Cestář se opravdu nadřel, a velkou pomocí bylo zavedení parních válců. První se v Čechách objevil už v roce 1895. Válcovalo se především na hlavních tazích a co je zajímavé, obvykle o tom, že bude nějaký úsek válcován, informovaly noviny. Ty také upozorňovaly na objížďky, které při provádění válcování byly nutné.